Kdybychom měli my lidé dělat pouze to, co se dělat musí, byl by náš život hodně nezáživný. Neměli bychom žádné potěšení, pokud by naše povinnosti nebyly zároveň i tím, co děláme rádi. A tak si sice plníme své povinnosti, bez nichž by to nešlo, ale ve volném čase pak holdujeme i něčemu jinému. Každý podle svého gusta, každý podle toho, co mu imponuje a co dělat chce a může.
A je docela pochopitelné, že ani já nejsem výjimkou. I já jsem své koníčky měl a mám. Pouze se vyvíjely spolu s mými možnostmi, které byly a jsou v různých etapách mého života různé.
Jako malý jsem sbíral mince a známky z cizích zemí. Jednak proto, že jsem nemohl coby příliš malý sám cestovat, jednak proto, že bych tehdy nemohl moc cestovat ani jako velký, protože to bylo za dob socialismu, kdy se nikam pořádně cestovat nedalo. Ty známky a mince mi tak byly jakousi kompenzací. A čím vzdálenější a západnější byly, tím líp. Pochopitelně.
Pak jsem trocho vyrostl a můj koníček s tím. Na známky a mince jsem se už zaměřoval méně a pro změnu více skutečně cestoval. Tak, jak se dalo, tedy hlavně s kamarádem a se spacákem a fólií do Německé demokratické republiky. Což byla zem, kam jsem i jako neplnoletý cestovat mohl a kde to v tehdejších časech stálo relativně za to, aby se tam člověk podíval.
A dnes? Dnes mám doma pořád ještě ony známky a mince z dětství. Ale jsou založené ve skříni a vzpomenu si na ně jen výjimečně. Protože už je nepotřebuji, abych nad nimi snil o cizích krajích. Vyrost jsem, začal si vydělávat, v devětaosmdesátém roce jsem si vycinkal klíči volnost a dnes už se tedy nemusím omezovat. A tak cestuji skutečně. Což je můj největší koníček. Kterého bych se za žádnou cenu nevzdal.
Už znám západ Evropy, Ameriku i Afriku, ba mihnul jsem se i v Asii. Jenom Austrálie mi ještě chybí, tak dlouhý let bych jen těžko useděl v letadlech. Ale kdo ví? Třeba se i tam jednou podívám. Vždyť jako dítě jsem ani nepředpokládal, že bych se někdy dostal někam dál do světa. A vidíte, jak jsem se mýlil.