Věřím, že existuje spousta lidí, které by ani trochu nebavilo sedět někde dlouhé hodiny na místě, hledět do prázdna a čekat, jestli se dostaví nebo nedostaví úspěch. Je hodně těch, kdo tím pádem nejsou předurčeni k tomu, aby rybařili. Protože právě rybaření je činnost, která vyžaduje hlavně čas a trpělivost. A kdo toto nemá, neměl by to ani zkoušet. Napřed by se nudil, a nakonec třeba v amoku rozlámal své pruty. A to by byl mimo jiné drahý špás. Ale jsme tu i my druzí. My, kteří nedáme na ten klid někde u vody dopustit. A pro nás je pak rybařina tím nejlepším představitelným koníčkem.
Když máme čas, prostě sebereme vercajk a zamíříme někam, kde se dá nahodit prut a pak trpělivě čekat na to, až nám možná něco zabere. Takzvaní sportovní rybáři, ti, kdo mají rybaření jako svého koníčka, to pochopitelně podnikají rádi, a to i navzdory tomu, že často třeba vůbec nic nechytí. Úlovek sice může být vítaný, ale o ten nejde v první řadě. V první řadě jde o prožitek, o odpočinutí si od jiných lidí a od hektického života. A tak jsou tu i rybáři, kteří jsou šťastní navzdory tomu, že nic nechytí, stejně jako ti, kdo své úlovky zase pouštějí. Ovšem stát se rybářem neznamená jenom koupit si prut.
K tomu je třeba splnit i další podmínky. Což je sice nepříjemné, ale je to tak, nechce-li se člověk dočkat nepříjemného trestu. Rybáři musí mít hlavně ‚papíry‘. Tedy musí mít rybářský lístek, který se nezískává snadno. A nejde u něj jen o peníze. Zájemce musí také složit zkoušky, tedy vědět například to, ve kterém období se smí nebo nesmí některé druhy ryb chytat, jaká je minimální povolená velikost úlovků, kolik se smí nalovit v průběhu jednoho dne a podobně. A pak je třeba také povolení od majitele daného revíru, kde chce člověk lovit, a to je docela drahý špás. Ale když to někoho baví, vyřeší to. Protože je to koníček, který někomu skutečně stojí za to.